Povídky této knihy mi daly zabrat. Tato kniha se se mnou doslova táhla. Myslím, že to bylo kvůli povídce Sněhová země, která mě málem položila. Snad jsem ještě nečetl povídku, která by po mě potřebovala tolik trpělivosti jako tato.

Naopak povídka Meidžin mě vtáhla do sebe takovým způsobem, že jsem si připadal jako jeden z pozorovatelů jedné z největších Go partií historii. Go jsem si jednou zahrál, ale vůbec jsem tehdy nepochopil jeho hloubku. Díky této povídce jsem měl Go chuť okamžitě pořídit a pořádně si s někým zahrát. Psychologický souboj energického mládí proti vetchému stáři, staré tradici Go proti nové škole. Tyto protiklady ve mě vyvolávaly velké napětí a nerozhodnost. Nevím k jakému hráči jsem se klonil více, ale myslím, že jsem více držel palce stařičkému Meidžinovi, který i přes svou nemoc dokázal být tím nejlepším protivníkem.

Jasunari Kawabata dokázal poutavě popsat i 4,5 hodinové čekání na tah protivníka. Go musí být skutečná hra velmi trpělivých lidí. Deskovky hraju docela dost a občas se mi stane, že přemýšlím nad tahem i deset minut. V tom okamžiku už mě spoluhráči nazývají AP (analýza paralýza) hráčem. Teď už se při hraní deskovek na spoluhráče nebudu tolik ohlížet😁
Meidžin je asi jediná povídka z této knihy, kterou bych si rád ještě někdy přečetl znovu. Trošku jsem se bál, že díky své neznalosti Go budu s touto povídkou ztrácet krok, ale nakonec úplně v pohodě. Četlo se to skvěle. Celý ten svět jsem pojmul a mám pocit jako kdyby Go i když jsem ho nehrál bylo pevnou součástí mého života.

Ostatní povídky jsou pěkné, ale velmi smutné. Deník šestnáctého (údajná prvotina autora) jsem četl velmi těžce. Popis trpkého stáří, kdy člověk si už sám nepomůže je velmi náročný na čtení a takový podobný popis člověka neschopného se postarat o sebe sama jsem našel v poslední povídce.

Malá ukázka z povídky Meidžin:

„Jsem třinácté kjú,“ pravil s precizností pečlivého hospodáře. Byl to Američan.

Dal jsem mu šestibodový handicap. Říkal, že bral hodiny u učitele v Nihon kiinu a že hrál i s některými známými japonskými osobnostmi. Standardní tvary kata ovládal dobře, ale hrál zbrkle. Zdálo se, že je mu úplně jedno, jestli prohraje nebo ne. S lehkým srdcem sehrál několik partií, jako kdyby chtěl dát najevo, že je škoda se snažit zuby nehty vyhrát v podobné společenské zábavě. Přesně podle naučených tvarů kata rozvinul impozantní útok, také jeho zahájení bylo vynikající, ale neměl v sobě ani špetku bojovnosti. Když jsem na něho trochu zatlačil a provedl proti němu nečekaný výpad, odevzdaně se poddal osudu. Bylo to jako vyřídit v ringu velikého, ale přitom slabého muže. Měl jsem z toho až nepříjemné pocity a v duchu jsem zpytoval svědomí, zda mám v povaze opravdu takovou dávku zla. Nešlo vůbec o to, zda go umí nebo neumí, ale o to, že neměl žádnou houževnatost. Ducha soutěživosti. V mentalitě každého Japonce, i sebeslabšího v go, je soutěživost a pro nezávazné a nechtivé hrátky nemá smysl. Ten člověk nepochopil pravého ducha go. Působilo to na mne velice zvláštně a přímo hmatatelně jsem si uvědomoval odlišnou mentalitu toho cizince.

V tomto duchu jsme spolu nepřetržitě hráli více než čtyři hodiny, od Uena až skoro do Karuizawy. Přes četné porážky ani trochu nezatrpkl, takže mi nakonec připadalo, že tou svou nezničitelnou veselostí porazil on mne. Tváří v tvář jeho bezelstné a upřímné poddajnosti jsem si sám připadal záludný.
Přilákáno nezvyklým pohledem na cizince hrajícího go se k nám přiblížilo několik pasažérů a udělalo kolem nás kruh. Zatímco já jsem z toho byl vnitřně nervózní, Američanovi prohrávajícímu s nedůstojnou lehkostí zřejmě ani trochu nevadilo, že je podívanou pro okolí.
Pro tohoto Američana to bylo zřejmě totéž jako diskutovat v jazyce, s jehož gramatikou se právě začal seznamovat. A přestože by člověk neměl brát žádnou zábavu příliš vážně, cítil jsem, že je to něco docela jiného než hrát s Japoncem. Dokonce jsem začal uvažovat, jestli to není v tom, že se go pro cizince nehodí.