Minulý rok jsem mezi řádkami knih moc času neprocestoval a vlastně i to byl jeden z důvodu, proč jsem prováděl radikální změny jak ve svém podnikání tak současně i ve svém životě.
Po dlouhé době mám na knihy vnitřní prostor a čas, ale vybrat si po takové době knihu je docela těžké, ale myslím, že nakonec jsem se rozhodl jako vždy správně.
Nechal jsem částečně náhodu, aby rozhodla a nasměřovala mě nějakým směrem. První knihou, kterou jsem v roce 2025 otevřel byla kniha Za sedmi divy světa od Zamarovského. V antikvariátech je to neprodejný titul, který se sem tam prodá na e-shopu, ale určitě je to stále poklad, který každý může mít dnes za pár korun. Kniha, kterou jsem si vzal domů byla poničená. Měla prasklou vazbu, ale i přesto se dala číst. Díky názvu jsem měl zcela jasnou představu o čem kniha bude, ale ani zdaleka jsem netušil jak dobře může být napsaná. Zamarovský byla láska na první pohled. Umí psát poutavě, laskavě a měl jsem svým způsobem pocit, že i tak nějak ohleduplně ke mě samému. Jako kdyby počítal s tím, že to budu číst právě já. Celý popis historie, který předcházel stavbě jednotlivých divu světa mě nadchl nakonec mnohem více než div samotný, kterému byla věnována vždy nejmenší část. No konci každé kapitoly autor popisoval také i úpadek starověkých divů, který mi docela občas připomínal úpadek mého podnikaní s věcmi 😁. U knihy jsem po dlouhé době relaxoval a znovu jsem měl místy pocit, že kniha je ta nejlepší věc na světě. Dokonce jsem se dokázal soustředit natolik, že jsem četl i déle než patnáct minut. No v dnešní době je tolik rozptylovačů kolem, že se musím naučit znovu soustředit na čtení.
Díky Zamarovskému jsem si dal do seznamu dalšího autora, který píše o starověku. A to je Ceram s jeho Bohové, hroby a učenci. Je jasné, že o starověké civilizaci vím méně než málo. Dokonce jsem nikdy přesně nevěděl kde se nacházel Efes i když hraju deskovou hru Sedm divů světa - Duel téměř každý týden. Je to docela děs.
Ale ještě před Ceramem se propracuji k historii spojenou s knihami a to knihou Tajemství knihy od Leo Pavláta. I zde nakouknu do starověku a zároveň si konečně něco přečtu o historii knih, když už s nimi pracuju téměř na denní bázi. Nejsem jistý, jestli bych se k této knize dostal bez Zamarovského, který mě k ní dovedl. Stačí udělat první krok a pak už se čte samo.
To byly tedy dějiny a já si chtěl po dlouhé době přečíst i něco z beletrie, ale i tam jsem si připadal dost ztracený a nevěděl jsem u čeho začít. Vzpomněl jsem si na svůj první článek na tomto blogu o Japonské literature.
Otevřel jsem svůj e-shop a vyhledal štítek Japonská literatura. Zjistil jsem, že tam není moc velký výběr z toho co bych chtěl číst podle článku v blogu a proto se japonská sekce se na mém e-shopu bude určitě rozšiřovat.
Ze zbytků Japonské literatury které na e-shopu byly, jsem si vybral knihu Ohně na planinách od Šóhei Óoka a to byla trefa ♥. S ničím podobným jsem se dosud nesetkal a netušil jsem co si o tom mám myslet. Číst tu knihu stojí dost energie, protože druhá světová válka, Filipíny, hlad a absolutní vysílení jsou věci, které hltat jednoduše nejdou. Síla příběhu Ohně na planinách vychází z autentických zážitků samotného spisovatele, který spíš než prožil tak přežil vlastní smrt a to několikrát za sebou. Vlastně po přečtení této knihy se mi na Filipiny opravdu moc nechce. Knih, které zpracovávají poválečné trauma druhé světové války bych si chtěl asi přečíst víc, ale v Japonské sekci je toho stále dost a válečné téma prozatím vynechám. V každém případě i u této knihy jsem si náramně svým způsobem odpočinul. Výběr jsem nechal opět částečně na náhodě a stálo to za to.
Náhodě teď v každém případě moc prostoru nedám, protože seznam knih s kterými chci pokračovat je už nyní obrovský a mám asi minimálně do konce roku co číst. Samozřejmě vše budu sdílet zde.
